Tajemný kmen červených Himbů

Stopem do Opuwe

Kolik máme vody?

Tak maximálně na dnešek, ale musíme šetřit.

Snad brzy dojdeme do nějaké vesnice a trochu si odpočineme.

Zdá se to být jako jedoucí auto. Někde je tu blízko cesta a něco po ní jede! Přidáváme do kroku a z posledních sil dobíháme na písečnou silnici. Jdeme správně, to by měla být cesta směrem do Opuwe, přesně tam, kam máme namířeno. S radostí vítáme nekonečně kroutícího se hada a s přibližujícím se bublavým zvukem pomalu rozeznáváme malý nákladní automobil. Snad nás vezmou, možná je to jediné auto, které tu projede za celý den. A máme štěstí. Vysoký vousatý černoch vyhlédl ze staženého okénka a příjemným hlasem se ptá, jestli nechceme pomoci. Rádi nasedáme na korbu a konečně jedeme vstříc rudému kmeni Himbů. Tito červení a zajímavě zdobení lidé žijí ve velmi suché a nepříznivé krajině bez vody. Tudíž si nemohou dovolit přepych častého mytí, a tak se nejen z tohoto důvodu každý den natírají směsí červené hlíny a másla, které vytvoří na těle překrásnou, rudě lesknoucí se vrstvu.

Jejich ojedinělé a fascinující krášlení množstvím náramků, jizvovým tetováním a nošením velkých smrtelně jedovatých mušlí homolic okouzlí každého na první pohled. Přestože si tímto několikatýdenním výletem velmi zajíždíme, nemůžeme ponechat tento výjimečný kmen bez návštěvy. Pomalu nastává noc. Siluety ubíhající krajiny se dají už jen těžko rozeznat, když v tom šofér zastaví a ptá se:

Kam vlastně jedete? Já bydlím uprostřed buše daleko od měst. Pracuji tam v kamenolomu. Je to ještě půl hodina cesty, jestli chcete jet se mnou.

Nabídka zní lákavěji než spát zase v buši a čekat na noční hladovou zvěř.

Himbové jsou v hospodě

Rádi přijímáme alespoň o trošku jistější nocleh a prozrazujeme, kam a za kým máme namířeno. Muž se dal do velkého smíchu:

Co, vy jedete takovou dálku kvůli Himbům? Proč? Vždyť jsou špinaví a smrdí! Vykřikl udiveně a nechápavě kroutil hlavou.

Ano, jste tu správně, tady začíná jejich území. Víc jich je ještě severněji, u hranice s Angolou, ale jestli chcete vidět nějaké už dnes, pojďte za mnou, jdeme do hospody.

Slyšeli jsme dobře? Do hospody? Co tím myslí, tady uprostřed prázdné buše? Snažíme se rozluštit anglické slovíčko, pod kterým se může skrývat možná všelicos a s příjemným nedočkavým pocitem, že bychom je mohli spatřit už dnes, vyrážíme vyšlapanou cestičkou do bodlinatého lesa. Ze tmy začínají prostupovat lidské hlasy a lehce problikávat světélka ohňů. Z dálky spatřujeme titěrnou sotva stojící dřevěnou boudu, do níž se vejde jen malá výstavka alkoholu. Okolo ní posedávají už podnapilí černoši. Přicházíme blíž a kromě alkoholu začínáme cítit i nepříjemný pach potu a zvířecího sádla.

Ano, jsou to oni! Do očí nám svítí několik velkých bílých mušlí, od kterých se odráží plameny plápolajícího ohně. Skutečně jsou to oni! Konečně rozeznáváme několik nahých owahimbských dívek. Jejich blýskající se těla nevládně tancují kolem ohně a žádají o další alkohol. Náš přítel všechny zdraví, s každou zvlášť si dlouze povídá a společně radostně popíjejí. Tak přeci jsme je našli a už dnes, kdo by to byl ráno řekl, že se setkáme tak brzo.

Himbky jsou celé potřeny červenou směsí a na sobě mají kromě ozdob pouze bederní kůži, která je také pomazána červení. Vlasy mají spleteny do dredů, které pomazávají silnou vrstvou červené hlíny, takže působí dojmem jakýchsi červených hadic, na jejichž koncích jsou načernalé roztřepené konce. Hlavu ještě zdobí dva kožené rohy z kravských uší. Na hrudi má každá Himbka zavěšenou bílou homolici, čili jedovatou mušli, někdy ještě dozdobenou dalším páskem kůže. Kde je vzali tady uprostřed polopouště, daleko od moře? Můžeme se pouze dohadovat. Velkou zvláštností jsou kožené popruhy na zádech na nošení dětí, samozřejmě také natřené na červeno. Některé Himbky, zvláště ty mladší, chodí zcela nahé, jinak si na kožený pásek zavěšují kratičké pruhy kůže před choulostivá místa. Děti běhají po vesničkách nahé s výjimkou ochranných voodoo náramků a přívěšků.

Animismus a křesťanství

Himbové jsou animisté a součástí jejich života je silné voodoo. To vědí i zdejší misionáři, kterým se za žádnou cenu nedaří Himby obléknout a naučit chodit do kostela. Himbská animistická tradice je plná rituálních písní, tanců, zajímavých rytmů a bájí o všemocném náčelníkovi ve světě zesnulých. Jako pastevci se Himbové zabývají hlavně chovem dobytka. Živí se mlékem, tvarohem, kukuřicí a někdy také kozím nebo hovězím masem. Při nejrůznějších rituálech obětují býky, které potom samozřejmě spořádají. Patří do skupiny národů Banti, i jejich jazyk má bantuské kořeny. Po dlouhé a příjemné noci se loučíme a odcházíme spletí rozsáhlých vesnic do nejbližšího města. Celé území obývá tento přátelský kmen, u kterého se vždy dá sehnat něco zajímavého k pití nebo něco dobrého ke konzumaci jinými všemožnými způsoby.

Na cestě trávíme ještě dva dlouhé dny, než konečně přicházíme do města Opuwe. Žije tu hned několik kmenů a lidí vyznávajících zcela odlišné kultury. Hlavními správci jsou zde lidé Herero. Místní křesťané, kteří jako jediní používají látky na svůj bohatý oděv. Jejich ženy nosí překrásné široké šaty stažené v pase ozdobným pásem, který dělí vrchní díl od velmi široké vrstvené sukně. Všemu dominuje stejně barevný látkový klobouček ve tvaru zvířecích rohů. Pokaždé, když spatříme takto oděnou černošku třeba ve slunečně zářivých šatech povídající si na tržišti s nahou dívkou místního kmene, pohled tiše umocňuje naše pocity z velkých kontrastů nahé a věřící Afriky.

Nazí Muhakaonové

Společně s Herery a Owahimby tu žijí Muhakaonové, na první pohled ne příliš odlišní od červeného kmene a také další neznámé nepočetné domorodé kmeny. Všichni tu žijí v poklidu, přátelství a celý den se věnují převážně pastevectví nebo odpočinku. Krajina je narozdíl od jihu mírně kopcovitá, ale stále velice suchá. Většina lidí z kmenů rozesetých po okolí přichází do města jen jednou týdně na trh. Vyměňují nebo prodávají kůži, zvířata, vypěstované plodiny či nepříliš voňavé domácí pivo, kterého je vždy všude dostatek.

I nás hlad přivedl na velký písečný plácek, kde všichni polehávají a veškerý obchod, stejně jako všude v Africe, probíhá na zemi. Náš příchod jako obvykle vzbudil překvapení, ale déle se udrželo jen u dětí. Vesele kolem nás poskakují a chtějí něco dobrého. Čoko, bombo! Stále dokola žadoní, neboť netuší, že sladkost jsme ani my neviděli měsíce a nejraději bychom si dali také.

Opět rýže a pálivá omáčka zasytila naše scvrklé žaludky. Nakupujeme potřebné zásoby a vyrážíme do okolních vesnic, pár dní si odpočinout a trochu více, hlouběji poznat svět Himbů. Slunce rozpaluje krajinu a vysušuje krůpěje potu, které nám bez ustání chladí celé tělo. Už několik měsíců jsme neviděli ani mráček a z nebe nespadla jediná kapička. Přemýšlíme, jaké to asi je, hrát celoživotní souboj o vodu, která je tu tak vzácná.

Šouráme se dlouhou a širokou cestou a následujeme skupinky polonahých lidí z různých kmenů, kteří před námi nepozorovaně mizí do nenápadných uliček buše. Únava se nám však hlásí, a tak se rozhodujeme alespoň chvíli si odpočinout a zkusit stopovat. Odkládáme batohy a plnými doušky vychutnáváme příjemnou chvíli chladného stínu a ničím nerušený naprostý klid. Z cesty to vypadá, jako by tu nežili žádní lidé. Ani stopy po životě. Bude těžké najít tu příjemnou vesnici s dobrými lidmi, kde bychom mohli pár dní zůstat.

Abychom zahnali myšlenky nejisté budoucnosti, vytahujeme svůj velký dřevěný buben z přenosného pelíšku a znělé údery rychlých dlaní již prostupují do ticha vytvářejíce mu příjemnou společnost. Stromky se začínají rozestupovat a za nepatrného šustotu větví přicházejí první zvědavci.

Rej červených ňader

Zanedlouho vyšli ze svých skrýší snad všichni lidé z buše a za šíleného smíchu a řevu začínají tančit a předhánět se, kdo umí na neznámou muziku lépe dovádět. Ženy a dívky představují bujarý tanec za hlavní přítomnosti nahých prsou, které nesou v jejich choreografii velkou úlohu. Točí jimi do všech stran a snaží se mě přimět ke stejné ukázce.

Vzhledem k tomu, že by můj výkon nebyl rozhodně tak přirozený a strhl by lavinu nekončícího smíchu a řevu, nechávám tento tanec pouze dívkám z červeného kmene a předvádím naopak umění evropské. Za chvíli si připadám skoro jako cvičitelka aerobiku. Celý hlouček polonahých lidí skáče a všichni opakují mé zrovna vymyšlené pohyby. Nikdo se nepřestává nesmírně bavit a místem prostupuje velmi příjemná a vtipná zábava. V jejich přítomnosti se cítíme velice dobře, a tak přijímáme i pozvání do vesnice.

Zvedáme těžké batohy a šouráme se za owahimbskými dívkami asi půl hodinu klikatou a ne příliš viditelnou cestičkou až k velké bambusové ohradě, která jako hradby hlídá několik malých hliněných domečků rozestavěných do všemocného kruhu. Vcházíme do vesnice, a jak bývá dobrým a nutným zvykem, vítáme se s náčelníkem. Ačkoli je nejstarším a nejváženějším mužem rodiny, málem bychom ho přehlédli. Sedící vychrtlá postava velmi starého muže málem unikla našemu pohledu. Muž nenápadně sedí na zápraží svého skromného, hliněného domku a tiše pokuřuje cosi voňavého.

Dívky se ho jdou zeptat, jestli nás mohou pozvat dál a strávit s námi nějaký čas. Stařec dlouho nepřemýšlí a hned s úsměvem kývá hlavou. Jásot a křik radostných dívek potěšil i nás, a tak vcházíme do útrob malé rodinné osady. Ta se může pyšnit deseti kruhovými domečky, několika ohništi s dřevěnými nádobami a malým hubeným stromkem uprostřed. Velkým vlastnictvím rodiny je velmi početné stádo koz, které je před rodinnými, útulnými chýšemi odděleno bambusovým plotem a ponecháno pastvě suché písečné krajiny.

Rituální potírání červenou směsí

Dívky se pomalu ztrácejí ve svých chýších. Ještě než si stačíme rozložit i ten náš pomyslný domeček, který nám v posledních měsících musel stačit, jsme pozváni do jedné z nich . Vcházíme do malého kruhového obydlí s prostorem sotva na přespání jednoho člověka a čekáme, co se bude dít. Mladá dívka si sedá na kozí kůži, která pokrývá písečnou podlahu a vytahuje malou dřevěnou krabičku. Pomalu ji otevře a prstem promíchá obsah. Poté se napřímí a začíná se pomazávat nepříjemně vonící směsí červené hlinky a másla. Pozorně sledujeme, s jakou ladností si potírá souměrně umotané vlasy do dredů a pomalu přechází na krk, prsa a přes břicho na stehna a celé nohy. Celý rituál potírání červené vrstvy trvá jen pár minut, po kterých vycházejí nádherně vyšňořené, lesknoucí se dívky každá ze svého příbytku. Shlukují se za neustálého chichotání venku před hlavním ohništěm a my máme velkou radost a čest, že se pomazávají jen kvůli nám.

Přestože se naše řeči odlišují snad vším a nenacházíme společný jazyk, rozumíme si vše. Dokonalá souhra očí, rukou a přirozených posunků otevírá bránu do jazyka přírody, kterým se domluvíme po celé Africe.

Nastává večer, který zahaluje krajinu suché přírody do tmavého kabátu. Dívky rozdělávají oheň a neustále plné radosti poskakují, tančí a zpívají rytmické večerní písně. Oheň už plápolá a rozprostírá příjemné teplo. Jsme vyzváni, abychom si přisedli blíže k náčelníkovi, který drží v ruce zvláštní kulaté předměty, kterými nás začíná očišťovat a představovat svým zesnulým předkům. Dívky zpívají, šílí, ječí, a stařešina sebou podivně škube s rukama napřaženýma k nám. Jsme představeni, a tak můžeme přisednout k posvátnému ohni, na kterém se nikdy nevaří. Hoří pouze pro slavnostní účely. Vřele přijímáme místo a nastává čas na náš buben.

Dáváme se do hry a do dlouhého tance společně s dívkami. Postupně předvádějí svůj naučený rituální tanec, který nemá konce a je vskutku neopakovatelný. Navzájem se střídají a předávají si roli hlavního tanečníka, který předvádí a zpívá mystickou večerní píseň. Dále opět popíjíme oblíbené himbské pivo a všichni si užíváme krásný dlouhý do červena zabarvený večer.

Náčelníkovo noční voodoo

Při himbském tanci vždy ženy stojí v řadě nebo v kruhu a zpívají za neustálého rytmického tleskání. Jedna z žen se potom vrhne do středu a rozhazujíc rukama sebou metá do všech stran. Hlavou při tom škube zepředu dozadu a vydává až hrůzné zvuky. Tančí se stále rychleji a rychleji. Tančíme také, i když náš výkon asi nemá s himbskou tradicí nic společného.

V pozdních nočních hodinách, kdy už děti i většina žen spí, začíná náčelník frázovat svá magická zaříkadla. Posilněni silným, domácím pivem vnímáme náčelníkovo odříkávání o to silněji. Krom tajemného frázování je slyšet jen praskání ohně. Z těch slabik mi běhá mráz po zádech a cítím, jako bych se v nich ztrácel. Cítíme to oba. Potápíme se do hloubi náčelníkových kouzel vedeni jako ovečky, které nemají šanci se vymanit. Cítíme, jak nad námi vládne, jak si hraje s celým okolím, jak si přetváří energii ve svůj prospěch, jak ovládá tok času, jak ví, jak může, jak umí ... Také ale cítíme, že nás bere na výlet, že nás nechytá do sítě, i když by lehce mohl. Je to výlet do světa neznáma, do jiné dimenze, do dimenze pochopení Afriky.

Další fotografie